Jansta poprvé o zatčení a kauze Motol: Obhájím se! A co vzkazuje nástupcům ve sportu?
Byl nejtěžší váhou českého sportu. Ovlivňoval ho otevřeně a přímočaře, zároveň za něj loboval i v politických kruzích. Byl bezprostřední, cílevědomý a také občas nekompromisní. Stál za vznikem NSA a i nedávno zřízené ministerstvo sportu byl jeho plán. V basketbale vytvořil z Nymburka vítězící kolos a reprezentace za jeho éry patřila ke světové elitě. Jenže před necelým rokem přišla drtivá rána. Miroslav Jansta byl zatčen v obří kauze Motol a obviněn z legalizace peněz pocházejících z trestné činnosti. Tvrdý direkt! „Obhájím se. Tak jak to bylo podané, to není,“ tvrdí přesto nyní bývalý šéf České unie sportu i basketbalové federace.
Proč se vůbec v Motole sportovní funkcionář angažoval? Jak prožil dlouhé měsíce ve vazbě? Jak nyní s odstupem vidí český sport a co by se v něm mělo stát? Koho považuje za jeho hlavní persony a jací jsou jeho očima? Proč na sebe roky naráželi s předsedou ČOV Jiřím Kejvalem a v čem mu přes všechny spory prý zásadně pomohl? A nakonec co je nyní jeho hlavní životní výzva? Nejen o tom mluvil Miroslav Jansta v exkluzivním rozhovoru pro deník Sport - prvním poté, co byl na kauci propuštěn z vazby.
Náš rozhovor musíme začít poslední nepříjemnou kauzou…
„To je v pořádku. Jste první, komu k tomu něco řeknu.“
Když se řekne Miroslav Jansta, řada lidí vidí právníka a možná nejvlivnějšího muže českého sportu posledních let. Nyní ale také člověka vyšetřovaného a obviněného ve velmi sledované kauze Motol. Jak těžké je tenhle nový úhel pohledu přijmout?„Člověk, který mě nezná, samozřejmě kouká spíš na tu poslední věc. A nepřijímá se to snadno. Kdyby tady byl spravedlivý proces, tak tímhle způsobem nemůže být nikdy tlumočena kauza, která jde v podstatě celá mimo mě. S Motolem mám společného jen to, že jsem prolezlý nemocemi a ředitel nemocnice, inženýr Ludvík, je třicet let můj kamarád. Jinak co se dělo a děje v Motole, nevím.“
Policie vás nicméně obvinila z legalizace peněz pocházejících z trestné činnosti, jejichž část vám měl v Motole předat právě Ludvíkův náměstek Pavel Budínský.
„Represivní orgány mě opravdu obvinily z toho, že jsem lidově řečeno vypral peníze, které pocházely z trestné činnosti spoluobviněných. A já na to můžu odpovědět stručně: o žádných penězích pocházejících z trestné činnosti jsem nevěděl, ani jsem nemohl vědět. To zaprvé. A zadruhé? Je podstatné, že jsem spoluobviněným nikdy žádné peníze neposlal na účet, ani jsem se o to nepokusil. Nic takového se prostě nikdy nestalo.“
Takže se cítíte být obviněn neprávem?
„Ano. Podle toho, co jsem viděl, že mi kladou za vinu, jsem nicméně na ten proces připraven.“
V jakém jste nyní rozpoložení?
„Převládá ve mně naštvanost. Protože já jsem tu absolutně nic nedělal pro peníze. Miloslav Ludvík mi pomohl se zdravím, protože jsem fakt nemocen. Bral jsem to všechno s dobrou vírou. Tak jsem ke všemu přistupoval a přistupuji.“
A proč jste se tedy vůbec v té věci angažoval?
„Bylo to klasické pro dobrotu na žebrotu. Řešil jsem to jako právník, bral jsem tu věc v podstatě jako brigádu. Mně kladou za vinu, že jsem z té věci chtěl pro sebe získat nějaké peníze, ale to je nesmysl. To by mě nikdy ani nenapadlo, to bylo pro přátele. Já jsem si vždy vydělával normálně jako každý podnikatel, nic takového jsem neměl absolutně zapotřebí.“
Strávil jste ve vazbě 162 dní, víc než pět měsíců. Jaké to bylo období?
„Kdybych nebyl nemocný, tak by to ještě šlo. My, co jsme byli aspoň chvilku na vojně, jsme zvyklí takové podmínky snášet. Jenže já jsem tam šel ve špatném zdravotním stavu, který se tam ještě významně zhoršil. Z dvaadvaceti týdnů, co jsem tam byl, jsem dvanáct prožil na antibioticích a dalších práškách. Opravdu mi tam nebylo dobře. Měl jsem záněty, během posledních dvou měsíců, než mě pustili na kauci, jsem přišel o třetinu červených krvinek. To už jsem z toho měl fakt špatný pocit. To zařízení není uzpůsobené, a ani nemůže být uzpůsobené, na péči, kterou kvůli zdravotnímu stavu posledních čtrnáct let dostávám.“
Byly to důvody vašeho extrémního hubnutí?
„Já jsem tam jedl víc než normálně, přesto jsem drasticky hubnul. V jedné chvíli už jsem si nebyl jistý, jak to celé dopadne…“
Kolik kilogramů jste ve vězení sundal?
„Dvacet pět kilo. Ale už to mám skoro zpátky (usměje se). Jím normálně, nepřejídám se, ale nemám pohyb, to zdraví pořád není v pořádku.“
Vězení? Je důležité s někým mluvit
Byl jste na samotce?
„Ano, všichni v naší kauze byli na samotce.“
Jak to člověka ovlivní psychicky, když je tak dlouho sám?
„Já jsem hodně četl, i když jsem tam měl problém, že bylo v cele šero. Pak jsem měl dovolenou malou televizi. Hlavně za mnou ale chodila rodina, spousta advokátů, mých kamarádů, mých bývalých koncipientů, takže jsem měl v podstatě každý den návštěvu. Manželka je také advokátka a první měsíc za mnou chodila téměř každý den. Díky tomu jsem měl kontakt se světem a nějakou diskuzi. Je důležité s někým mluvit, když je člověk jinak sám v tak malém prostoru.“
Jak na vaše zatčení a obvinění zareagovalo sportovní prostředí?
„To mě příjemně překvapilo. Prvních pět neděl jsem neměl televizi a články jsem nechtěl číst. Dovedu si představit, co se napíše, když se taková kauza spustí. Říkali mi to hodně lidi na ČUS, že byli překvapení, jak někteří novináři honí senzace. I lidi, které vůbec neznám, se za mě nicméně postavili, protože znali moje výsledky. Ty jsem dělal pro ně, ty jsem nedělal pro sebe. Všechny funkce v basketu, v Nymburce, na ČUS jsem dělal bezplatně. Naopak jsem do sportu za svou kariéru přinesl přes miliardu dvě stě milionů korun od sponzorů! Do Nymburka, na federaci, do ČUS. Mluvím o čistě soukromých prostředcích a nikdy jsem si z toho nevzal ani korunu provize. Stálo mě to desítky tisíc hodin práce, ale ty výsledky byly vidět. Nikdy jsem nebyl v konfliktu zájmů, vždycky jsem mohl být otevřený a tvrdý. A ta tvrdost samozřejmě přinášela problémy.“
Jak to myslíte?
„Třeba v tom prvním vykonstruovaném procesu v roce 2017.“
Tehdy jste byl obviněn za to, že jste se ozval proti návrhu MŠMT jak rozdělit peníze do neinvestičního programu na podporu střešních organizací.
„Ano. A následně se ukázalo, že úřednice MŠMT, která se svým milencem jezdila na olympijské hry, svůj návrh zkusmo nastřelila. Aniž by vzala v úvahu členskou základnu, což bylo jedno z rozhodujících kritérií. Valachová pak jasně lhala u soudu, nesplnila povinnosti vyplývající z funkce ministryně a je v pohodě. Pelta, který lobboval, je odsouzený. A já, který jsem upozornil na to, že se tam děje nepravost, jsem byl souzený. Mám velice negativní zkušenost, co všechno se tady může odehrát a vykonstruovat. A to mluvím o tom, co je prokázané u soudu, to nejsou moje výmysly.“
Zpět k motolské kauze - byla nějaká reakce, která vás mrzela?
„Lidi, co mě znají, mrzí to, že jsem se zbytečně do něčeho přimotal.“
A neříkali vám tedy: tys nám to jako sportu polepil?
„Těm, co znám, bylo líto, že nemůžu dál dělat to, co jsem dělal. Ale já jsem už dopředu říkal, že to je moje poslední funkční období. Už bych neměl dál co dát. Jsem toho názoru, a mělo by to být i ve stanovách, že tři souvislá funkční období by měla být maximum. Předseda pak ztrácí dynamiku. A ty reakce? Nevím, jestli mě někdo pomlouvá za mými zády, ale jinak toho opravdu spíš litují.“
A vy si to celé nevyčítáte? Nějaký krok, rozhodnutí?
„Byť jsem v rovině trestního práva vědomě opravdu nic neudělal, tak hned, když mi přinesli obvinění, jsem si nadával jako snad nikdo. Že jsem se vůbec do něčeho motal! Hlavně kvůli rodině jsem si to vyčítal, té to ublížilo neskutečně. Zneužili to dokonce proti manželce, která s tím nemá vůbec nic společného. Průhonický starosta ukázal pravý charakter a odvolal ji dokonce z funkce místostarostky. To je strašný, jak jsou lidi ubohý a nectí presumpci neviny… Ale víte co? Bude mi šedesát čtyři. S touhle nemocí, co mám, jsem přežil všechny předky a chci si zbytek života užít.“
Jenže máte na krku velmi vážný soudní proces…
„Věřím, že ho zvládnu a obhájím se. Tak, jak to bylo podané, to prostě není.“
Co přesně máte na mysli?
„Nechci jít do většího detailu, řekl jsem vám k tomu už tak víc, než jsem chtěl.“
Základem českého sportu je škola
Jak jste v obraze v tom, co se nyní ve sportu děje? Dřív jste věděl o všem…
„Věděl jsem o všem, ale ta etapa skončila. Odpovědnost už nesou jiní. Teď jí má Boháč, Kejval a další. Tedy zodpovědnost vůči svazům. Jinak jsem ale vždycky zastával názor, že základem českého sportu je škola. Dlouhodobě jsem také prosazoval návrat odznaku zdatnosti, který skvěle fungoval a inspirovaly se jím i jiné státy, stejně jako mi šlo třeba o obnovu sportovních gymnázií. Tělocvik je dnes tragický, ve školách často nejsou pozitivní povzbuzení, proč by děti měly sporovat. Teď má ale školství štěstí na výborného ministra.“
Myslíte Roberta Plagu?
„Ano, vede školství, ale rozumí i sportu. Takže věřím, že se tam něco hne. A konečně také máme ministerstvo sportu, navíc ho vede velmi inteligentní ministr Boris Šťastný. A v čele Národní sportovní agentury nově stojí Karel Kovář, i on problematice skvěle rozumí. A také máme premiéra, který nejenže má sport rád, ale chce pro něj nejen systémově něco udělat.“
A v jakém stavu je dnes podle vás vůbec český sport?
„Potřeboval by upravit ve stanovách ČOV i ČUS vzájemné postavení a zejména ve finančních věcech kooperovat tak, aby se peníze vynakládaly maximálně efektivně. A pak také s dalšími střešními organizacemi vytvořit koordinační kolegium. Naopak nesnáším slovo, že se má sport SJEDNOTIT – to je jak výzva z minulého režimu. Protože sport se ze své podstaty nemůžete sjednotit. Je různorodý, soutěživý. Kdo tvrdí: Sjednoťte se, mluví falešně.“
Vám nedává smysl, že by měl sport třeba vůči státu vystupovat jednotně?
„To je ale něco jiného. Určitě by měl v rozhodujících otázkách vystupovat stejně. Má se pokusit vytyčit několik hlavních priorit a za nimi společně jít. Ale jinak sjednocovat sport do jednoho šiku je nesmysl. A to dokonce nesmysl právního původu. Protože vrcholným orgánem každého svazu, ale i ČUS či ČOV, je valná hromada. A tím se má řídit jeho vedení. To ho zavazuje víc než nějaká vize o falešné jednotě na věčné časy a nikdy jinak.“
Co sport nejvíc pálí, když už se na vše díváte s odstupem?
„Sport si hlavně musí uvědomit, že vzniklo ministerstvo. Když se nyní rychle neudělají správné legislativní kroky, kterými se upraví fungování zastřešujících organizací, tak ten ministr si s nimi za chvíli vytře zadnici, protože je nebude potřebovat. Začne komunikovat přímo s vlivnými svazy. Proč by volal Boháčovi, proč by volal Kejvalovi? Takže především je třeba udělat dobrý zákon o sportu a navázat na to, co už skupina kolem Karla Haase z ODS skvěle odpracovala.“
Takže podle vás zatím chybí jasná strukturu, určené role a popsané zodpovědnosti jednotlivých organizací?
„Přesně tak. Svazy jsou jasné, kluby jsou jasné. Paradoxně za Valachové, dokud fungovala normálně, jsme chtěli vytvořit fungování obec, škola, klub, tohle propojení je klíčové pro český sport. Proto je skvělé, že máme ministra školství, který je osobností.“
A co by měl podle vás prioritně řešit ministr sportu?
„Musí začít správně spolupracovat s ministrem školství na té základní struktuře - obec, škola, klub. Rozdělit si tu role. Když se to během čtyř let nastaví, bude to skvělé. A jinak také nutně potřebujeme investovat do sportovní infrastruktury. Vždyť kromě O2 Areny, která z poloviny slouží i kultuře, tu nic není! Když se ale správně nastaví investice, bude se rekonstruovat Nymburk, dodělají se další olympijská centra. Potřebujeme dodělat Podolí, potřebujeme, aby nahoře na Strahově vzniklo centrum českého sportu. A hlavně potřebujeme novou prioritizaci českého sportu. Ta aktuální nedává smysl, je to paskvil. Individuální sporty podle ní dostávají od státu minimálně o 1,2 miliardy více než kolektivní, přitom mají stejnou členskou základnu. Proč?! A také je nutné, aby sport podporoval nejen stát, ale i města a soukromníci. To vše je třeba vyjednat. To jsou úkoly pro Boháče, Kejvala a další…“
A ty role hlavních sportovních organizací…
„…no ty role nejsou dotažené! A mělo by se to rychle napravit. Místo toho momentálního neproduktivního funkcionářského scházení se a deklarování jednoty je potřeba udělat tyto konstituční kroky.“
Jak byste definoval ty jednotlivé role vy? Co je vlastně ČUS?
„ČUS je správce majetku, který jsme zachránili v letech 2012-14. A lidově řečeno jsou to odboráři českého sportu a autentičtí bojovníci za jeho zájmy. Všechny věcné materiály vznikaly celé dlouhé roky na ČUS.“
A ČUS směrem ke klubům a svazům?
„Má jim pomáhat, zastupovat je při jednáních se státem, ale rozhodně je nemá řídit. Řídit můžou jenom svazy, nikdo jiný. Ani ČUS, ani ČOV.“
Nebál jsem se ničeho a nikoho
Nebojíte se, že s vaším odchodem ČUS v té struktuře oslabí?
„To je právě to, že by tady měla být rychle udělaná legislativní struktura. A jestli oslabí? Možná v tom, že jsem se nebál ničeho a nikoho, protože jsem na tom nebyl existenčně závislý a dělal jsem to, protože mě to bavilo.“
Co role ČOV?
„To je pobočka MOV. Špičková mezinárodní reprezentace. Má sportovce přivést na olympiádu, odvézt je domů, postarat se o ně a pomoci svazům při účasti na olympijských hrách. Marketingové peníze, které nyní zbytečně utrácí na svou propagaci, naopak mají jít na svazy. Protože ČOV využívá sportovce, kteří přicházejí a jsou vychováni ve svazech. ČOV nikoho nevychovává.“
Sport nejsou jen instituce, ale i lidé, kteří je vedou. Vy můžete říct stejně jako Jiřina Jirásková ve slavném filmu Světáci: znám je všechny osobně. Jací tedy důležití lidé v čele českého sportu jsou?
„Klidně vám ke každému něco řeknu…“
Tak co Jiří Hamza, šéf biatlonu?
„Jedna z největších osobností vůbec, co jsem poznal v českém sportu. Kazí si to jen tím, že občas by mohl být k lidem trošku diplomatičtější v jednání. A tomu říkám já, co si nikdy moc servítky nebral. Mně takové jednání nevadí, ale ne každý je na tu někdy až zabijáckou přímočarost zvyklej. Ale jinak je Jirka mezinárodní hvězda, která zná dokonale prostředí jak kolektivních, tak i individuální sportů. V basketu i biatlonu dosáhl výsledků, kterých žádný ze současných lídrů jednotlivých sportů nemá ani na dosah.“
Přesto právě on se dost ponižujícím způsobem nedostal při posledních volbách do výkonného výboru ČOV…
„Protože to je olympijský výbor, zákulisní hry, uzavřená parta. Prostě ho zařízli průměrní a podprůměrní... Jak ho znám, tak se s nima nemazal. Zařízli ho pomluvami, intrikami. Ale ponižující to nebylo pro Hamzu, ale pro ně. On může být hrdý, co ve sportu dokázal, oni se mají stydět.“
Kdo jsou oni?
„Ti, co to zařídili…“
Pojďme dál - Libor Varhaník…
„Respektovaný předseda atletiky. Vzdělaný, jeden z nejchytřejší, co jsem ve sportu poznal.“
Jan Boháč, váš nástupce v čele ČUS…
„Neskutečný pracant, poctivec a fundovaný člověk. Když jsem mu gratuloval po zvolení, řekl jsem mu: Ty se pouze staň velkým předsedou, máš všechno, co potřebuješ. Navíc on byl obrovsky úspěšný jako předseda svazu. Vytáhl kanoistiku ke světovým úspěchům! To nebyla náhoda, ale hodně i jeho práce. Byl také dlouho mým generálním sekretářem a oporou. Teď navazuje na vše, co jsme dělali. Jde jen o to, aby se opravdu stal tím lídrem…“
David Trunda…
„Nějakej menedžr v čele fotbalu. Já o něm nic nevím. Když něco zorganizuješ, je to fajn, ale musíš tomu rozumět. Já nevím, jestli tomu rozumí, to musí vědět fotbalisti. Jinak docela sympaťák, pozdravím ho, ale nevím, o čem se s ním bavit ohledně systému sportu.“
Alois Hadamczik…
„Vynikající obchodník, výborný trenér. To on přivezl zatím poslední olympijskou medaili z hokejového turnaje. Bronz z Turína 2006.“
Pelta je absolutní živel. Kaderka? Rozporuplný
Miroslav Pelta…
„To je absolutní živel, jediný z těchto lidí, se kterým jsem si opravdu dokonale rozuměl. Možná proto, že jenom my dva jsme současné vybudovali a řídili úspěšné kluby. Český sport má stále nějaký majetek také díky jeho lvímu podílu. Že se bude na Strahově stavět stadion, to byla naše spolupráce, FAČR a ČUS. Navzájem jsme si pomohli. A díky panu Křetínskému, který je ochoten tam investovat miliardy, bude mít Česko aspoň jeden pořádný fotbalový stadion evropských parametrů.“
Ivo Kaderka…
„Osobnost, ale díky svému chování je velmi rozporuplný. Udělal dobré věci, ale také si v tenise vybudoval úplně zbytečně spoustu nepřátel.“
Marek Pakosta…
„Trochu nenápadný, ale jinak vynikající a zajímavý hráč. Až překoná vnitřní strach, který v sobě možná trochu má, takové ty záklopky, co v sobě lidi mají, když je jejich funkce částečně i jejich obživa, bude bezesporu velká funkcionářská osobnost. Má na to v budoucnu stanout i v čele ČUS nebo ČOV.“
Zapomněli jsme na někoho?
„Tak napadají mě dva lidé. Zdeněk Ertl, výborný předseda Sdružení sportovních svazů ČR. Z déle působících předsedů patří mezi ty, kteří se nezašpinili ztrátou Sazky. Ale mohl bych jmenovat řadu dalších osobností zejména z malých svazů, které obdivuji za to, jak v tak mizerných podmínkách, které stát pro sport vytvořil, dosahují skvělých výsledků. A tím druhým jménem je Roman Kumpošt. Společně s Jiřím Kejvalem absolutní špička olympijského výboru především v mezinárodních záležitostech.“
A pak je tu samozřejmě předseda ČOV Jiří Kejval, kterého jste nyní zmínil a my jsme si ho nechali záměrně na konec. A to proto, že jste byli vnímaní jako velcí soupeři.
„Jirka je absolutní dříč. Velmi cílevědomý. Vypracoval se v mezinárodní osobnost, mezinárodně je teď v rámci Česka číslo jedna. Když nicméně do čela ČOV přišel, neměl na tuhle funkci ani zkušenosti, ani potřebný rozhled. Byl z malinkatého svazu, kde zkušenosti ani nemohl nasbírat. Ale vypracoval se časem.“
Vy jste na sebe často naráželi. V čem byl vaše střety podle vás zásadní?
„Já jsem o ně nestál. Potom, co jsme zachránili ČSTV a začali pro český sport něco dělat, jsem si šel především za svou vizí. Z ČSTV se stal ČUS, měl jsem vizi klubů, svazů, majetku, státu. Nic lepšího vymyslet nešlo.“
Pojďme ale zpět ke Kejvalovi…
„On se mezi tím snažil udělat z ČOV nesmyslně hegemona českého sportu. Tedy přesněji řečeno – on sám se chtěl stát hegemonem českého sportu, vždyť byl jediným statutárem ČOV! Ale jinak je to perfektně jazykově vybavený člověk, vypadá výborně, má charisma. I proto jsem mu v určité době začal říkat: hele, nechceš směřovat další kroky do MOV? Projednal jsem to pak i s naším generálním sekretářem světového basketu Patrickem Baumannem. Byl pravá ruka šéfa MOV Thomase Bacha, měl na něj obrovský vliv. Volal mi pak – dobře rozjedeme to, dostaneme vašeho kandidáta do MOV.“
Co bylo dál?
„Dál? Ten samý Jirka udělal v té samé době i největší prasárnu, kterou mohl udělat. A to když se v dotační kauze v létě 2017 přihlásil u soudu o škodu proti ČUS, přestože musel vědět, že nevznikla. Proti předsedovi basketu, proti předsedovi kanoistiky. Prostě proti druhým spolkům. Rychle se to všude rozneslo. Takže pak jsem byl o pár týdnů později na schůzce v Mnichově a Baumann už tam o všem věděl a ptal se mě: hele, ten Kejval, co se postavil proti tobě – ty opravdu chceš, aby byl v MOV? Když řekneš ne, tak tam nebude. Nám se hodně líbí Kumpošt, vzali bychom jeho. Na tenhle rozhovor mám i svědky. A já jsem mu řekl: Ne, český sport tam potřebuje předsedu olympijského výboru. Takže i potom, co Kejval nehorázně přihlásil škodu proti ČUS, jsem ho podpořil. Tím chci říct jen jedno – z mé strany ten spor nikdy nebyl osobní.“
Přesto to byl spor viditelný a vy jste Kejvala moc nešetřil.
„On mě také nešetřil – dokonce mě nazval padouchem poté, co jsme zachránili majetek ČSTV v roce 2012 a ustanovili ČUS (směje se). Ale o ten střet se hodně zasloužili i marketéři ČOV. Mně šlo o věc. Chtěl jsem přímé financování sportu do klubů, on chtěl rozdělovat peníze přes ČOV. Byli jsme to my – Česká unie sportu – kdo nakonec prosadil program Můj klub, kdo stál za vznikem NSA a nakonec i ministerstva sportu. Jirka byl většinou proti, přidal se nakonec vždy až ve chvíli, kdy už mu nic jiného nezbývalo.“
Nenazval vás Kejval padouchem i proto, že vás podezříval z autorství anonymního dopisu do sídla MOV v Lausanne, kvůli kterému musel v roce 2017 odložit svou kandidaturu do MOV?
„Já s tím neměl nic společného. Vždyť já ani nevěděl, co se tam děje. A proč bych posílal anonym, když jsem ho před tím podpořil? Kdybych chtěl, poslal bych tam rovnou usnesení ČUS. Ať si každý uvědomí, že máme usnesení ČUS, které jasně popisuje, co tehdy udělal olympijský výbor. Víte co, já jsem byl nad tohle vždy pozvnesený. Já tady sice mluvím o Jirkovi i negativně, ale paradoxně k němu mám dobrý vztah. Beru ho jako pracovitého člověka, sportem žije. Akorát, bohužel, nerozumí kolektivním sportům. A měl by také výhradně prosazovat olympijské sporty, ne neolympijské, to je tady v Česku anomálie. A víte, co ještě Jirkovi trochu škodí?“
Nevím, jestli jsem byl tou největší tváří...
Co?
„Že za sebou nemá nic, co by český sport posunulo dál systémově. Když se na jeho činnost podíváte, jsou to většinou jen úspěšné marketingové projekty pro zviditelnění komerčních firem kolem ČOV a úspěšná organizace přesunu sportovců na olympijské hry a zpět. To dělá dobře. Ale je to dost?“
Kdo je největší tvář českého sportu v éře po Janstovi?
„Já nevím, jestli jsem byl tou největší tváří… Jinak když bude Boháč dohromady s Kejvalem, tak to budou oni dva. Honza ale zatím neumí sám úplně prodat svoje výsledky. Nikdo přitom nedokázal s malým sportem v posledních letech to, co on. To říkám se vší úctou.“
A budou Boháč s Kejvalem vůči politikům tak razantní jako vy?
„Jirka se v jednání s politiky zlepšil. On byl dlouho hodně submisivní, vždycky když viděl politika, byl to pro něj NĚKDO. A Honzovi Boháčovi pomohlo to nespravedlivé stíhání v dotační kauze, kdy se fakt hodně naštval. Tak uvidíme.“
Pojďme na závěr zpět k vám. Jste ve složité životní situaci, funkcionářské pole sportu jste oficiálně opustil, byť vliv stále máte. Proč jste ale do sportu jako funkcionář kdysi vůbec vstoupil?
„To bylo v roce 1995, když za mnou přišel nějakej Vráťa Šístek, můj spoluhráč z basketu, že máme v Nymburce dobré dorostence, a že nemají ani teplákovky, ani dresy. Jako advokátovi se mi slušně dařilo, tak jsem jim to koupil a šel jsem se na ně podívat. No a pak jsme s bratrem založili eseróčko. Chtěli jsme postoupit z kraje, postoupili jsme do třetí ligy, po dvou sezonách jsme se vydrápali do druhé ligy. Tu vyhrál Vyšehrad, vzdal se postupu a my jako druhý tým jsme najednou byli mezi elitou. Sport není jen o tom zahrát si, mít kamarády, přátele. Já jsem chtěl vždycky i vyhrávat. Dařilo se mi v podnikání, tak jsme šli dál a dál, až jsme se stali s Nymburkem nejúspěšnějším středoevropským basketbalovým klubem.“
A jak se pak člověk dostane až do pozice nejvlivnější osoby českého sportu?
„Asi přirozeně. Já jsem vždycky všechno říkal všem na rovinu. Možná i proto…“
A měl jste cíl být tou nejvlivnější osobou?
„Tak to vůbec. Nikdy. Já jsem byl rád, že jsem špičkový advokát. A to jsem si v podstatě zničil, když jsem se stal sportovním funkcionářem. Protože když jsem přišel do vedení českého sportu, to byla hrůza. Nebyl řízen vůbec ničím. Ani vztahy, ani pravidly. V jeho čele přežívali tragédi, kteří prošustrovali, co mohli. Včetně Sazky – to byla mezinárodní ostuda, jak o ni český sport přišel. Já jsem si pak udělal funkcionářsky jméno hlavně ve světě díky basketbalu a organizaci mistrovství světa žen v roce 2010. Bylo to tehdy potřeba zvládnout organizačně i hráčsky, ale já se nebál velkých výzev. Reprezentantky, které před tím skončily desáté v Evropě, se staly vicemistryněmi světa. Tam sehrál důležitou roli trenér Blažek. A já jsem sestavil tým, který to zvládl zorganizovat za 150 milionů korun. A to jsme ještě museli třetinu zaplatit Fibě jako poplatek. Takže jsme fakticky uspořádali mistrovství světa za částku ve výši dluhů, které zůstaly rok před tím po světovém šampionátu v lyžování v Liberci…“
Říkáte, že jste se nebál výzev…
„Absolutně ne. Vemte si jen ČSTV! Tu obrovskou zdechlinu, kterou každý opovrhoval. V roce 2012 jsem se přesto postavil do jejího čela, předělali jsme ji organizačně, přejmenovali ji na ČUS a udělali z ní hlavního obhájce českého sportu. Víte, co jsem tehdy udělal po zvolení jako první krok?“
Povídejte…
„Šel za ekonomem a zeptal se ho, jestli vůbec máme na výplaty. Řekl mi, že na dvě nejbližší nejspíš máme, ale to je taky všechno. Měli jsme na účtu deset milionů korun a oproti tomu 253 milionů dluhů! A z toho 53 milionů bylo splatných. Prostě klasická insolventní situace. Pavel Kořan, tehdejší předseda a jeden z hrobařů ztráty Sazky, proto nechal zpracovat posudky, že prodáme všechna horská střediska za zhruba 280 milionů korun.“
To byl Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou a Harrachov?
„Ano. Tehdy i Jiří Kejval vystupoval v médiích tak, abychom ty areály prodali. Mně ale bylo jasné, že to naopak nesmíme udělat! Že jejich hodnota zásadně poroste, což se také ukázalo. O jeden z těch areálů měl eminentní zájem i nejbohatší Čech Petr Kellner. Ale ani on neuspěl. A ty dluhy jsme nakonec vyřešili jinak a vše zvládli. A v roce 2024 jsme pak měli na účtu 190 milionů a dalších 390 milionů jsme za tu dobu proinvestovali. Navíc jenom hodnota našeho podílu ve Špindlu je nyní miliarda účetně. Tržně by to bylo ještě víc. A na Strahově máme čistých 3000 metrů pozemků v hodnotě až 100 milionů korun na výstavbu nového sídla. Takže takhle jsme tu zdechlinu vykrmili.“
Až se jednou bude psát historie českého sportu, jak by měla znít první věta v kapitole o Miroslavu Janstovi?
„Byl to blázen a bojovník za změny v českém sportu.“
Proč blázen?
„Vždyť jsem tomu dal takového času a peněz a nic jsem si z toho fakt nebral. Já jsem byl zvyklý to dělat zadarmo. Ale já si nestěžuju.“
Co teď máte před sebou, co teď je váš cíl v životě?
„Je mi čtyřiašedesát a chtěl bych trávit čas s rodinou. Užít si co nejvíc vnoučata a doufat, že další ještě přijdou. A chci se samozřejmě obhájit proti obviněním, o kterých jsme mluvili.“
Jak dlouho se takový proces může táhnout? Jako zkušený právník to asi dokážete odhadnout...
„Uvidíme… Tak šest osm let?“
Zdroj: iSport
