Financování sportu jako vstupenka k veřejným zakázkám. Hledejme inspiraci v Nizozemsku, říká šéf ČUS

22.01.2026 16:01

Sport se v Česku dočkal svého ministra, což zástupci sportovního prostředí vnímají jako výrazný posun. Jan Boháč, který v čele České unie sportu (ČUS) loni v létě nahradil dlouholetého šéfa Miroslava Janstu, od nového ministra čeká mimo jiné to, že se na financování sportu budou kromě státu či obcí víc podílet firmy. „V Nizozemsku třeba podnikatelé, kteří se chtějí ucházet o veřejné zakázky, musí prokázat, že jsou také nějakým způsobem prospěšní ve věcech veřejného zájmu, kam kromě charity či kultury patří i sport,“ říká Boháč v rozhovoru pro HN.

Už jsem nechtěl poslouchat argumenty politiků, že český sport je roztříštěný a neví, co chce, říká předseda ČUS Boháč. Autor ▪ ČUS

V nedávném průzkumu se polovina Čechů vyjádřila, že je podle nich ministerstvo sportu zbytečné. Vaše unie přitom za vznik této instituce dlouho lobbuje. Co tomuto postoji říkáte?

Celý český sport chce mít zastoupení ve vládě, nejen ČUS. Když ale prezentované výsledky otočím, tak asi 40 procent lidí by jeho vznik podpořilo, což je velmi pozitivní reakce, když vezmeme v úvahu, že zatím vzniká pouze pozice ministra sportu bez úřadu, který kolem sebe bude mít třeba 10 lidí. Což je úplně jiná věc, než když se zeptáte, jestli má vzniknout nové ministerstvo. Podle mě to byla nešťastně položená otázka, i tak je při současné neochotě zřizovat nové úřady odezva vlastně poměrně kladná.

V čem bude ministr sportu lepší než předseda Národní sportovní agentury (NSA), který měl sport dosud na starosti?

Rozdíl je v tom, že sport bude mít samostatné zastoupení ve vládě, kompetentní osobu, která odpovídá za naplňování programového prohlášení vlády v oblasti sportu a bude u toho na každém zasedání. Dosud navíc nikdy nebyl sport tak detailně obsažen už v předvolebních programech politických stran a nakonec i v programovém prohlášení, což považuji za pokrok. Sport byl dříve otloukánek na ministerstvu školství, a proto jsme chtěli zřídit instituci, která by měla samostatnou kapitolu v rozpočtu, což byla Národní sportovní agentura. Nyní je to další krok vpřed a budeme mít ministra ve vládě, který bude moci okamžitě reagovat na konkrétní situace. Předseda NSA se jednání vlády neúčastnil, jen párkrát do roka byl přizván. Bude to velký posun.

Jak hodnotíte působení v prosinci odvolaného předsedy NSA Ondřeje Šebka? Čekal jste jeho konec?

Vcelku pozitivně. Komunikoval a naslouchal, to bylo přínosné, stabilizoval úřad agentury a začaly se řešit i jiné důležité sportovní věci než dotace. Ruce mu svazoval nedostatek financí pro sport. Ano, ne všechno se povedlo na jedničku, například pro start prioritizace sportů byl vybrán nejméně vhodný čas a zasloužila si důkladnější přípravu. Pozice předsedy NSA bohužel byla politická nominace, takže se vědělo, že v nějakém časovém horizontu může dojít po volbách ke změně. Pro sport je v tomto stavu klíčové, aby v NSA nerušeně pokračovala administrace dotačních programů pro činnost klubů a svazů na rok 2026.

Jaké kroky čekáte v oblasti sportu od nové vlády?

Programové prohlášení obsahuje všechny zásadní věci, po kterých jako sport dlouhodobě voláme. Vypíchnul bych třeba zajištění vícezdrojového financování sportu. V současnosti ho financují domácnosti, municipality a státní rozpočet. Přičemž od měst a krajů míří do sportu třikrát víc než ze státního rozpočtu. Tyto zdroje nejsou bezedné. Je přitom spousta zdrojů, které stát dnes nevyužívá a kde ze zahraničních případů vidíme, že využívat jdou. Jde třeba o společenskou odpovědnost firem. V Nizozemsku například podnikatelé, kteří se chtějí ucházet o veřejné zakázky, musí prokázat, že jsou také nějakým způsobem prospěšní ve věcech veřejného zájmu, kam kromě charity či kultury patří i sport.

Jak by to mohlo konkrétně vypadat v Česku?

Rámcově jsme o tom diskutovali, měli jsme myšlenku zapracovat to třeba do zákona o zadávání veřejných zakázek. Nicméně tady bych nevymýšlel už vymyšlené a podíval se do Nizozemska, jak to tam mají nastaveno, a zkusil to aplikovat podle nich.

Mohou být dalším zdrojem evropské dotace?

Ano, to je další oblast. Jsou to třeba i evropské zdroje, které lze využít na rozvoj a obnovu sportovní infrastruktury měst a obcí. Částečně teď mluvím proti sportovním klubům, měl bych bojovat za jejich infrastrukturu, ale kluby nikdy nebudou moci čerpat finance z evropských zdrojů. Tak jsou nastavena pravidla. Města a obce ale mohou, protože už čerpají v jiných oblastech. Jiné státy si umí podmínky nastavit. Česko dosud ne. Je to otázka národních strategických priorit a jejich začlenění do sedmiletého národního strategického rámce. Momentálně je aktuální víceleté finanční období v letech 2028 až 2034. Vývoj mezinárodní politiky, která směřuje ke zvýšení schopnosti obrany a civilní připravenosti zemí a jejích obyvatel, dává další silné argumenty pro to, aby byl sport jako prostředek dosažení cíle zanesen do příštích strategických priorit Česka při čerpání evropských zdrojů.

Co dalšího je pro vás důležité?

Je to třeba úprava legislativy pro sport. V šuplíku odcházející vlády je zákon o podpoře sportu, což je produkt, který je potřeba revidovat, ale je v něm řada věcí, které se dají použít. V tom může mít nastupující ministr Boris Šťastný trochu ulehčenou práci. Rozhodně by se měl zaměřit na nastavení legislativních podmínek pro sport, protože je celá řada oblastí, které nejsou pevně nastaveny. Současně by se měl zdokonalit rejstřík NSA a dotační portál tak, aby obsahoval všechna data, která jsou důležitá pro rozhodování, jak nastavit podmínky pro sport v Česku. V současnosti ho agentura má jen zčásti, je vázán jen na výkonnostní sportovce a trenéry, další údaje o členské základně nebo sportovištích ale neobsahuje. Stejně tak informace o dotacích. Bylo by také dobré, kdyby byl kompatibilní s dalšími softwary státní správy.

Na špatný stav sportovních hal si nedávno stěžoval i prezident Českého florbalu Daniel Novák. Snaží se teď spolu s dalšími sporty přesvědčit města a kraje o potřebě stavět haly nové, mají i prototyp takové haly. Co na tuto iniciativu říkáte?

Je to určitě chvályhodná aktivita sportovních svazů. Obecně je ale problém, že nikdo pořádně neví, kolik v Česku hal máme. My v ČUS máme pasport v rámci naší členské základny, což je velký počet sportovišť, a jen jejich průměrné stáří je 51 let. Vím od kolegů z České obce sokolské, že v jejich případě je to přes 70 let. Je navíc potřeba vzít v úvahu abnormalitu Česka, kdy na rozdíl od západních zemí, kde jsou sportoviště běžnou součástí občanské vybavenosti měst a obcí a patří i do jejich majetku, tak díky změnám v 90. letech byla infrastruktura často převedena na spolky. Do té doby je užívaly na základě výpůjčky, pak je mohly ze zákona získat do vlastnictví. Zhruba polovina sportovní infrastruktury tedy od té doby patří spolkům, a nikoliv městům a obcím. To je ta abnormalita.

Tehdy šlo o správný krok, protože pokud by se to neudělalo, řada sportovišť by zmizela. Teď jsme ale 30 let poté a zástupcům spolků už dochází síly, velice často nemají za sebe nástupce, jejich infrastruktura zestárla. Opravy lepili z různých příspěvků od měst a obcí, což nestačilo, takže jsou teď výbavou i technologicky zastaralé, bez zateplení, se starými technologiemi, někde do nich zatéká. Kluby proto budou mít stále víc tendenci předávat majetek obcím, aby je nemusely zavřít. Obce na to nejsou zpravidla připravené, samy jsou třeba často zadluženy z jiných projektů. Někde mohou převzít jen část. To je neřešená věc.

Co s tím?

My navrhujeme řešit tuto přicházející krizi právě jednak s využitím evropských peněz a jednak zřízením státního fondu. Těch teď funguje asi šest nebo sedm a vždy jsou zaměřeny na nějakou konkrétní oblast v kritickém či nedostatečném stavu. Myslím, že do takto kritické pozice se teď řítí sportovní infrastruktura. Státní fond by mohl být částečně naplněn právě z evropských peněz.

V případě evropských peněz se ale bavíme nejdříve o roce 2028.

Víceméně ano. Spíš 2029. Pokud se ale priority nedojednají v první polovině letošního roku na úrovni Česka a pokud sport nebude v tom základním materiálu, který do letošního léta půjde na vládu a pak se bude dva roky konzultovat s Bruselem, tak se můžeme s roky 2028 až 2034 a penězi pro sportovní infrastrukturu rozloučit. A dalších deset let se nic nezmění.

Jednáte o tom s vládou?

Projednávali jsme to jako ČUS s podporou celého sportovního prostředí na různých místech. Jsme tady v souladu s ostatními střešními organizacemi, jako je třeba Český olympijský výbor, Česká obec sokolská a další. Jednali jsme s odborným aparátem ministerstva pro místní rozvoj, které je garantem přípravy Strategického rámce 2028 + pro Česko. Úředníkům, kteří to budou muset připravit a obhájit, jsme to vysvětlovali a myslím si, že jsme tam pochopení našli. Ti však čekají na politické zadání.

Naše argumenty byly jednak ty, které se řeší už několik let. Tedy zhoršující se kondice a zdravotní stav lidí, dramaticky rostoucí obezita zejména dětí, ale i civilizační onemocnění, která pramení z nedostatku pohybu. Děti jsou v takové kondici, že chlapci na základních školách mají dnes kondici stejnou jako dívky před 20 lety. Přinese to nezvladatelné nároky na zdravotnictví. K těmto argumentům se teď přidává nový faktor, tedy bezpečnostní situace ve světě. Na konferenci v Haagu loni v červnu se členské země NATO a EU shodly na tom, že je potřeba navýšit výdaje na obranu na pět procent do roku 2035. K tomu se přijalo několik strategických cílů a jedním z nich je zvýšení civilní připravenosti a odolnosti obyvatel. To souvisí s kondicí obyvatel a jejich zdravím. Právě tady vidím přímou souvislost se sportovní infrastrukturou obcí, protože kde jinde mají lidé svou kondici zlepšit. Musí se začít výchovou, především mladších dětí a my třeba máme problém i v tom, že 10 procent škol nemá vůbec tělocvičnu.

Kolik peněz by z evropských fondů do sportovní infrastruktury mohlo zamířit?

Nějaké odhady máme. Dospěli jsme k nim porovnáním současné nabídky státních investic do sportovní infrastruktury a poptávky v podobě žádostí o investiční dotace. NSA vypisuje třeba na rok 2026 investiční programy v celkovém objemu jedné miliardy korun. V předchozích letech to bylo vždy maximálně o půl miliardy víc. Agentuře se přitom každý rok scházejí žádosti o investice ve výši přes čtyři miliardy korun. Žadatelé navíc vědí, že mají minimální šanci uspět, protože alokace je velmi malá. Každoročně uspěje 35 až 65 žadatelů z několika stovek. Takže někteří ani žádost nezpracovávají. Protože i její příprava je drahá. Pokud by byla alokace třeba pět miliard ročně, tak do toho půjde ještě víc vlastníků, nejen obcí ale i spolků. Myslím si, že roční poptávka by se při vyšší pravděpodobnosti úspěchu pohybovala kolem 6 až 8 miliard korun. V první vlně možná ještě víc.

Kde se už dnes evropské peníze na financování sportu používají?

Příklad jsme si vzali z Polska. Měli sportovní infrastrukturu mezi svými národními strategickými prioritami, v Bruselu si to dokázali obhájit, a minimálně poslední programové období na obnovu sportovišť měst a obcí využívali. Částečně se z toho financovaly i velké fotbalové stadiony, tam bych ale Česko nesměroval. My bychom měli mít ambici obnovit základní infrastrukturu, abychom měli dostatek sportovišť a aby byla všem dostupná. Aby nebyl boj o tělocvičny až do pozdních nočních hodin a zimní stadiony neotevíraly už v pět hodin ráno. Navíc jsou zastaralé s nemoderním zázemím. Především rodiče musí chtít dávat děti na sport. Rodiče jsou navíc stále choulostivější, a když vidí šatnu z 80. let minulého století, tak je tam nedají, i když děti daný sport baví. To vše předpokládá obrovské prostředky do jejich obnovy.

Loni v červnu jste v čele ČUS nahradil dlouholetého předsedu Miroslava Janstu, který byl zatčen v kauze Motol. Jak celá událost poškodila jméno ČUS, potažmo celého sportu?

Nepozoruji, že by to bylo nějak výrazně. Jednak šlo o kauzu ve své podstatě soukromých aktivit Miroslava Jansty, což veřejnost podle mě respektovala. Bývalý předseda odstoupil ze svých sportovních funkcí, čímž dal najevo, že tento případ nemá být spojován se sportem.

Co jste proti svému předchůdci změnil?

Já jsem po svém nástupu do funkce v mnohém navázal na svého předchůdce. Trochu jsem přerovnal priority ČUS a přinesl nová témata. Zatím si myslím, že se je daří naplňovat. Prvním cílem, který jsem měl, bylo utužit spolupráci a sjednotit postup rozhodujících sportovních střešních organizací vůči státu při jednání o podmínkách pro sport. Už jsem nechtěl poslouchat argumenty politiků, že český sport je roztříštěný a neví, co chce. Přes léto jsme z mé iniciativy jednali s předsedy Českého olympijského výboru, paralympijského výboru, České obce sokolské a Sdružením sportovních svazů. Zjistili jsme, že se na devíti z 10 priorit shodujeme, což jsme koncem října veřejně deklarovali na společné konferenci. Stát už tak nemůže namítat, že se na prioritách neshodneme. Máme společné cíle a zveřejnili jsme je. Téměř všechny se navíc propsaly do programu nové vlády.

Je právě tohle ta největší změna? S ČOV jste dlouhodobě dobrý vztah neměli.

Ještě před loňským únorovým obviněním Miroslava Jansty jsme byli připraveni udělat za spory s ČOV tlustou čáru. Jasně jsme v dokumentu pojmenovali historii vztahů a doplnili kontext a místopředseda ČUS Marek Hájek s ním seznámil předsedy sportovních svazů se závěrem, že chceme restart vztahů. Já jsem k tomu využil impulzu, že kromě volby předsedy ČUS se obměnil i výkonný výbor ČOV, proběhla rovněž volba starosty České obce sokolské. Hned při prvních jednáních jsem zjistil, že je zde oboustranný zájem a že máme stejné priority.

Tento článek si můžete přečíst díky předplatnému, které jsme (OS ČUS Most) i pro Vás zakoupily.

Zdroj: Hospodářské noviny