.png)
Boháč jde do voleb a říká: Šidíme některé sporty. Na přetřes přišla demonstrace
Jeho děda vyráběl lodě, jeho táta koučoval rychlostní kanoisty z břehu. Jan Boháč to dotáhl až na olympiádu. Někdejší reprezentant a dlouholetý svazový šéf teď stojí před nejtěžší misí. Měl by řídit Českou unii sportu, tedy český sport. „Chtěl bych to prostředí v základních myšlenkách sjednotit a pomoci mu při jednáních se zástupci státu,“ řekl 62letý funkcionář v rozhovoru pro Deník.
Na stole v kanceláři na pražském Strahově mu leží štosy papírů, v poličkách stojí desítky knih. Ale on sám jako kniha nemluví. Nebojí se pojmenovat problémy, které trápí český sport.
„Je tady takových témat, která se neotvírají. Vezměte si podporu výchovy ke sportu ve vzdělávacím procesu. Ze strany státu a politiků je akcentovaná hlavně podpora přípravy státní reprezentace, ale to je jen vrchol ledovce,“ prohlásil Boháč před středečními volbami České unie sportu.
O problémech byste mohl mluvit hodiny a hodiny. Řekněte mi, jen heslovitě, jaké jsou teď největší výzvy pro Českou unii sportu?
Samozřejmě nejprve potřebujeme zkompletovat nové vedení. Na valné hromadě pak také musíme zhodnotit uplynulý rok. Řekneme si, jak po roce plníme čtyřletý plán. Myslím, že priority byly nastaveny správně.
Měl byste se stát nástupcem Miroslava Jansty, který byl kvůli korupční kauze v motolské nemocnici vzat do vazby. Řekněte mi, byl jste s ním od jeho zatčení v kontaktu?
Ne, vůbec jsme spolu nemluvili. Vím, že má štáb právních zástupců. S jedním advokátem jsem hovořil, zajímá mě, až se dozvím, jak to celé opravdu bylo. Víte, ty zprávy jsou zatím nějaké, ale jak jsme si v řadě minulých kauz potvrdili, ne vždy se vše rovná realitě. Ale bližší informace o jeho soukromém případu samozřejmě nemáme.
Neobáváte se, jak to s ním dopadne?
Spíš se obávám o jeho zdraví. Z doslechu vím, že ty podmínky ve vazbě nejsou moc dobré.
Vy jste si jednou takovou kauzou, v níž tedy šlo o dotace do sportu, prošel. Před pár týdny definitivně skončila. Zatímco Česká unie sportu byla očištěna, odsouzen byl fotbalový boss Miroslav Pelta a ministerská úřednice Simona Kratochvílová. Jaký je na to váš pohled?
Trvalo to osm let… Nedokážu posoudit, jaké kapacity má naše justice, jestli to opravdu nešlo řešit rychleji. Co se týče naší argumentace, od samého začátku jsme říkali a dokládali totéž. Neudělali jsme nic nezákonného.
A jak vám bylo, když jste byl vyslýchán?
Je to nepříjemné, zasahuje to do osobního života. Musíte se hodně obrnit, což je snazší, když víte, že jste nic neprovedl. Hlavně že je to za námi.
Myslíte si, že více než pět let za mřížemi je adekvátní trest za snahu ovlivnit tok peněz do sportu?
Je to nešťastná věc. Věřím tomu, že vybrané projekty, které dostaly přednost, měly opravdu nejlépe zpracované žádosti. To je doloženo znaleckým posudkem. Jenže když si o tom povídali a ještě takhle? Každopádně pořád si myslím, že souzen mohl být ještě někdo jiný.
Tuším, kam míříte. Buďte konkrétní.
Někdo snad měl za chod ministerstva odpovědnost, nebo ne? Když byla odsouzená náměstkyně, proč vyvázla někdejší paní ministryně Valachová? Co jsem slyšel na soudu, spousta svědků vypovídala v tomto smyslu.
Oklikou jsme se vrátili na začátek, když jste zmiňoval cíle České unie sportu. Neukazují i tyhle kauzy, jak moc je třeba, aby tu vzniklo samostatné ministerstvo sportu?
Potřeba ministerstva sportu je čím dál patrnější. Tyhle kauzy vznikají z hranice střetu zájmů, kdy se dá asi rozumět tomu, že státní instituce si nechce nechat radit od příjemců dotací. Na druhou stranu, když nebude instituce, která rozhoduje o nějakém druhu a výši podpory, komunikovat s tou částí, která potřebuje peníze, nebude se ptát na strukturu těch potřeb, tak potom to rozhodnutí nemůže udělat dobře.
Myslíte si, že má český sport v politických patrech zastání?
Ne, rozhodně ne dostatečné. Postrádám trvalý dialog sportu se státem, vůbec to, aby k němu byla vůle.
Byly by peníze v tom dialogu tím hlavním tématem?
Finance určitě limitují rozvoj jak klubů, tak sportovní infrastruktury. A to pak ovlivňuje i konkurenceschopnost národní reprezentace. Ale myslím, že jedním z velkých problémů současného sportu je krize dobrovolnictví ve sportu. A legislativa obecně. O tom se bavme. Společnost oceňuje dobrovolníky napříč sektory, ale co ty tisícovky trenérů, funkcionářů?
Z nedávného průzkumu České unie sportu vyplývá, že právě tihle dobrovolníci stárnou, odcházejí ze sportu. A mladé lidi ta zodpovědnost a práce bez finančního ohodnocení logicky tolik netáhne…
Není to o tom, že by mladí neměli rádi sport, ale musí živit rodiny. Je tady takových témat, které se neotvírají. Vezměte si podporu výchovy ke sportu na školách. Dohání nás třicetiletý dluh. Ze strany státu a politiků je tady zviditelňovaná hlavně podpora přípravy státní reprezentace, ale to je jen vrchol ledovce. Činnost v klubech je základ sportu. Politici při schvalování koncepce Sport 2016-2025 hovořili o tom, že na sport by v roce 2025 mohlo jít jedno procento celkové výše státního rozpočtu. Jsme sotva na jedné čtvrtině. Na rozdíl od kultury. Jenže ta má své ministerstvo a trvalé zastání ve vládě.
Pokud budete opravdu zvolen šéfem České unie sportu, dokážete to nějak změnit?
Vezmu si to za úkol. V téhle souvislosti bych ale chtěl zdůraznit, že jedna z organizací ve sportovním prostředí sama nic nezmění. Potřebujeme se v základních myšlenkách spojit a dohodnout, jak společně jako sport postupovat. ČUS, další střešní organizace, i největší svazy. Všichni máme stejný problém. Absenci státní politiky pro sport, málo peněz, málo dobrovolníků, zastaralá sportoviště. Však i Česká obec sokolská by mohla vyprávět o tom, jak dnes vypadají mnohé sokolovny.
Poslanecké a sněmovní výbory pro sport s vámi nekomunikují?
Začínáme vnímat určitou reflexi, ale jen nějakou verbální. Na nedávné konferenci zaznělo od zástupců státu, jak chápou situaci sportu. Ale teď už toho zvolení zástupci moc nestihnou. Proč nepřišli dřív? Nemyslím si, že by dříve situaci nechápali. Měli celé čtyři roky na to, aby konali. Stav sportu, zdatnost a zdraví lidí jsou dlouhodobě známé. Uznávám úsilí části politiků o nový zákon o sportu. Ovšem nedokončené.
Na podzim nás čekají volby. To vždy hrozí, že se bude začínat vyjednávat od nuly.
Ať už bude u příští vlády kdokoliv, péči o zdraví společnosti a potažmo sportu se nevyhne. Musíme být mnohem hlasitější. Tedy, asi nikdy sportovci nevyjdou protestovat do ulic. Nebudeme jako jiné skupiny, zemědělci, umělci. Ač jsme o tomhle způsobu projevu už diskutovali, tak se ukázal jako nepřijatelný.
Uvažovali jste o demonstraci?
Jakmile byly někde větší protesty, ona myšlenka se objevila. Naposledy když přijeli zemědělci s hnojem do Prahy. Ale pro sport to bylo spíš úsměvné. Co bychom asi vyklopili? (úsměv)
Čím si vysvětlujete, že politiky sport nezajímá?
Politik neslízne za svoje funkční období smetanu. Potřebujete změnit takových věcí, přičemž výsledek uvidíte za velmi dlouho. Za víc než čtyři roky.
A pak přijde někdo nový, kdo to vidí zase jinak…
Víte, co je zajímavé srovnání? Péče o životní prostředí. To je taky oblast, o níž se ví, že účinky opatření uvidíme za dvacet, třicet let. Když o životní prostředí nebudeme pečovat, bude to mít dalekosáhlé následky. Politici na to už před řadou let přistoupili a jsou ochotni to obhajovat. Tak mně nejde do hlavy, proč nejsou schopni v Česku, při všech alarmujících datech, podobně pojmout lidské zdraví a zdraví populace a podmínky pro zdravý rozvoj společnosti. Vždyť sport a pohyb na to zdraví má zásadní dopad.
Jak vnímáte roli Národní sportovní agentury?
Veskrze pozitivně. Je to instituce, která se věnuje jen podpoře sportu, zatímco ministerstvo školství mělo sport až jako… Číslovku si můžeme dosadit, ale byli jsme někde ke konci první desítky.
A je něco, co není ideální?
Brzdí nás nestabilita vedení agentury, od vzniku agentury v roce 2019 máme třetího předsedu. To její výkon ovlivní. Jsou tam i určité politické vlivy na její fungování. Na jednu stranu to lze samozřejmě chápat, ale odbornost by měla mít přednost.
Jak se jako někdejší šéf svazu kanoistů tváříte na projekt agentury, který prioritizuje sporty? Je myšlenka upřednostnit vybrané sporty a některé naopak upozadit správná?
Víme, že podobná praxe funguje v řadě evropských zemí. Jen nejsilnější ekonomiky můžou financovat plnohodnotně sto sportů. Takže ano, u nás to dává smysl.
Slyším, že tam bude následovat nějaké ale…
Máte pravdu. Zásadně - nemá cenu dělat prioritizaci, když nemáte k dispozici potřebnou finanční podporu, což je právě případ České republiky. Neštěstí našeho modelu je to, že byla dělaná bez nárůstu peněz. Místo aby se řeklo: „tady bude skupina sportů, na které má stát zájem a ta dostane tolik peněz navíc“, tak se jim sice přidalo, ale většině se začalo škrtat. Začali jsme část svazů šidit, omezovat na rozvoji. Logicky to způsobilo napětí ve sportovním prostředí. Peníze se jen přeskupily, nepřidaly.
Upozorňovali jste na to pana Šebka nebo jeho předchůdce?
Samozřejmě. Dokonce jsme agentuře připravili doporučení k podmínkám a metodice nastavení prioritizace. Bohužel agentura akceptovala pouze část podkladu, zbytek realizovala podle vlastních úsudků a rozhodnutí. Finální produkt samozřejmě není ideální. Jsou svazy, které bez předchozího varování propadly skokově na nižší úroveň podpory. A to v období vysoké inflace.
Ne náhodou jsem mluvil o tom, že jste byl šéfem kanoistů. Z logiky věci by se dalo říct, že teď by měl svaz získat hodně peněz, protože má dva olympijské vítěze – Josefa Dostála a Martina Fuksu. Odpovídá to?
My v kanoistice máme to štěstí, že těch olympijských úspěchů máme dlouhodobě hodně. Ty dvě zlaté to zásadně už neovlivní.
Ano, z pohledu medailí je to historicky nejúspěšnější český olympijský sport.
A je desítky let stabilní.Díky tomu a díky vlastním zdrojům je rozvoj a konkurenceschopnost kanoistiky relativně zajištěna. Patří mezi desítku nejvíce podporovaných sportů. A také díky tomu se daří udržet sportovce v resortních sportovních centrech.
Jaký vztah máte s Jiřím Kejvalem, šéfem olympijského výboru? V minulosti tady byly třenice. Nehrozí, že byste se proti němu vymezoval?
Od samého začátku působení ve sportu mám k olympijskému výboru kladný vztah. Nejdřív jako aktivní reprezentant, pak jako funkcionář. Pracoval jsem v mnoha jeho komisích. Nezištně jsem pomáhal, přinášel nápady, některé dodnes fungují. Až do letošního roku jsem ale do jeho orgánů nekandidoval. Teď jsem se stal členem výkonného výboru. Jsem rád za důvěru, která mi snad umožní přiblížit obě organizace k tomu, abychom vystupovali koordinovaně.
A ten vztah s panem Kejvalem?
Nejsem typ člověka, co se dívá dozadu. Mohl bych vám říkat, jak jsme se potkávali v loděnici, když jsme on i já závodili za Duklu nebo když vedl veslařský svaz. Jak nás rozdělila kauza kolem dotací… Ale já se dívám dopředu. Nebudu už nikomu připomínat, co provedl, co neprovedl. Respektujeme se. Věřím, že můžeme komunikovat a fungovat bok po boku. Jsem o tom přesvědčen.
Co říkáte na výsledek voleb ve fotbalové asociaci? Také tam se objevily třenice.
Fotbal je nejrozšířenější, největší český sport. Potřebujeme proto stabilní fotbalový svaz, který má kompaktní vnitřní strukturu. Jen stabilní národní svaz má předpoklady k trvalejším úspěchům. S panem Davidem Trundou už jsem mluvil, on ví, že to nebude mít jednoduché. Například v kanoistice nám trvalo vždy šest až osm let, než se projevily systémové změny, co jsme nastavili. Co jsem nového pana předsedu pochopil, nechce nijak narušovat vztahy s jinými sportovními organizacemi a využije potenciál všech odborníků, které fotbal má. Přeju fotbalu hodně štěstí.
Budete v užším kontaktu?
Teprve začínáme jednat, jak spolupracovat. ČUS a FAČR k sobě mají blízko, protože pracujeme na úrovni okresních pracovišť. V řadě případů jsme i personálně propojeni, kdy funkcionáři ČUS působí v územních orgánech FAČR a naopak. Můžeme si vypomáhat v zabezpečení provozu kanceláří, snížit náklady…
Dá se tušit, že vás čekají klidnější volby. Jste jediným kandidátem na šéfa České unie sportu. Jak komplikovaná byla jednání, kolik jste jich absolvoval?
Z titulu své funkce, když jsem byl generálním sekretářem, mluvím velice často s mnoha lidmi, protože jsem v denním kontaktu s mnoha předsedy svazů i našich okresů. Cítím, že za ty roky už jsem získal nějaký respekt. Interně jsme to probírali v Radě ČUS, kandidovat mohli místopředsedové unie, někdo z vnějšího světa, předsedové svazů… V Radě ČUS to padlo na mě (úsměv). Uvidíme, jak silný dostanu mandát.
S čím do toho jdete?
Jsem ze sportovní rodiny. Prošel jsem vším, od žáků až po mistrovství světa a olympiádu, pak jsem dělal sekretáře svazu, řídil svaz, byl generálním sekretářem celostátní organizace. Působím v klubu. Mám krédo, že sport mně v životě hrozně moc dal a já mu to musím trochu vrátit. Kanoistice už jsem to, řekl bych, splatil. Tak teď ještě celému sportu. Ale na rovinu říkám, nechci dělat předsedu dlouho, budu hledat nástupce. Podobně jsem postupoval ve svazu.
Jak to myslíte?
Česká unie sportu potřebuje, aby přišli mladí, modernější lidé. Bohužel, u některých manažerů ve sportu postrádám takové to správné vnímání potřeb spolku. Jinak se řídí firma a jinak spolek. Je tady spousta manažerů, kteří umějí skvěle řídit firmu, ale už jim to nejde ve spolku, protože tam si nebouchnete do stolu. Potřebujete umět obhajovat záměry a zdatně komunikovat s každým, protože členská základna je hodně široká.
Máte vůbec čas na to ještě sednout do lodě a projet se na vodě?
Zdraví by ještě dovolilo, ale čas moc ne. A jezdit ve větru nebo ve vlnách už taky není nic pro mě.
Aspoň by vás mohl svézt někdo z dvojice Fuksa, Dostál, ne?
To oni by mě vzali rádi, možná by mě z legrace i vykoupali… Možná v létě, až bude nějaké klubové soustředění, asi bych na vodu vyrazil. Přece jen, ráno hladina jako zrcadlo, vy v lodi. To je dobíječ energie. Ale jde to i na lyžích nebo na kole.
Zdroj: Deník.cz
Čtěte také: Čtyři dekády profesně ve sportu, nyní do čela největší organizace. Jan Boháč kandiduje na předsedu ČUS
